NAILS si tentokrát s novým albem dali pěkně načas. Předchozí tříletý interval mezi první trojicí řadovek byl natažen téměř na trojnásobek až pomalu hrozilo, že se na tuto druhdy kometu „mladého“ extrémního metalu pomalu zapomene. Tyto myšlenky však rázně a hlasitě utne masivní kytarový riff úvodní skladby „Imposing Will“ a rázem je všechno okamžitě zpátky.

Delší čekačka na čtvrté řadové album americké kapely by mohla svádět k myšlenkám o ráznější odbočce z dosavadní hudební cesty, ale z tohoto omylu nás Američané vyvedou okamžitě po rozjezdu již vzpomenutého otvíráku. Kompromisy to jsou krysy a hlodavce v NAILS evidentně moc rádi nemají. Hrací čas je opět neúprosně krátký, a tak nezbývá moc prostoru pro nějaké uvádění neznalých do problematiky. Počínajé úvodním taktem se opět rozjíždí vysokoobrátkový mix okrajových metalových žánrů.

Když si srovnám debutovou desku „Unsilent Death“ z roku 2010 s letošním počinem, tak žánrově až tolik rozdílů nenacházím. Tím nejzásadnějším vyústěním dosavadního vývoje skupiny je jednoznačně zvuk. Ten je letos mimořádně zahuštěný a opravdu tlačí. Inspirace skandinávským chrástěním tady byla do počátku, ale produkce „Every Bridge Burning“ působí jako starý pes jménem entombed na pořádně našláplých steroidech. Zvuk je moderní, těžkotonážní, zároveň však plně korelující s živelnou a špinavou tvorbou kapely, čili žádná „nahoněná“ syntetická brutalita.

17 minut a 10 skladeb. NAILS neměli nikdy tendenci toho příliš namluvit, ale když jste je pustili ke slovu, byla z toho intenzivní nalejvárna. Tradice je dodržena i počtvrté, byť subjektivně vnímám lehký ústup ze sysaček, resp. užijeme si pořád požehnaně, ale svůj prostor dostává i ovlivnění hardcorem. V „Give Me The Painkiller“ slyším i něco jako chytlavost, asi hlavně díky existenci refrénu a z mého pohledu i závan starších CONVERGE.

V následující „Lacking The Ability To Proces Empathy“ zpomalíme až někam do středního tempa. Asi není nutné připomínat, že hned vzápětí se vše opět rozjede do pořádně svižných obrátek („Trapped“) a vše důležité nám je sděleno na ploše necelých 40 vteřin s typickým štěkavým projevem Todda Jonese, což zároveň odpálí druhou polovinu alba tvořenou ostrými a svižnými kusy. V samotném závěru pak dojde na nejdelší a z konceptu nahrávky se vymykající skladbu „No More Rivers To Cross“, ve které NAILS hodlají přesvědčit, že by dokázali nahrát i album plné táhlých a špinavých sludgemetalových válů.

Americká kapela je tedy zpátky po letech bez řadové desky. Jasně, stručně a výstižně lze asi jako popis aplikovat na celou její tvorbu. V tomto ohledu vlastně čtvrté album nepřináší nic nového. To je však pouze jedna strana mince. Tu druhou tvoří zhrubnutí zvuku a velmi jemné zpestření tvorby o hc vlivy. Možná je nakonec slyším pouze já anebo ve tvorbě NAILS v této intenzitě byly vždy, ovšem některé nové skladby mi prostě příjdou kapánek chytlavější než tomu bylo v minulosti. Ať je to jak chce – nová deska je tady, je (opět) ve své intenzitě neúprosná a terč trefuje (opět) neomylně.